První arabsko-izraelská válka (1948 až 1949)

Za úsvitu 15. května 1948 vstoupila na území Izraele vojska sedmi arabských států: Saúdské Arábie, Egypta, Iráku, Jemenu, Libanonu, Sýrie a Transjordánska, čímž začala první arabsko-izraelská válka. Egypt, Irák a Transjordánsko byly spojeny vojenskými smlouvami s Velkou Británií, zatímco Izrael získal podporu socialistických států.

Pro Izrael představovala válka boj za nezávislost a skončila jeho vítězstvím. Stát nejenže uhájil svou existenci, ale také rozšířil své území. Přestože armády arabských států měly výraznou početní převahu nad izraelskými ozbrojenými silami, jejich porážka byla způsobena především nedostatkem jednotného velení, nedostatečnou koordinací vojenských operací a chybějící vzájemnou podporou.

Arabské státy byly navíc politicky rozdělené. Přestože vytvořily pět bojových front, tedy palestinskou vnitřní frontu a fronty egyptskou, syrskou, libanonskou a irácko-transjordánskou, nepodařilo se jim přinutit izraelskou armádu bojovat na více frontách současně. Tyto rozpory vyplývaly z rozdílných národních zájmů jednotlivých států. Dokládá to i skutečnost, že v roce 1949 uzavíral každý z nich s Izraelem příměří samostatně. Je třeba dodat, že šlo pouze o dohody o příměří. Arabské státy nadále odmítaly uznat Stát Izrael a nepovažovaly válečný stav za ukončený.

V důsledku války Izrael výrazně rozšířil své území. Západní břeh Jordánu (arabská část Palestiny) a východní Jeruzalém obsadilo Transjordánsko. V roce 1949 změnil stát svůj název z Transjordánska na Jordánské hášimovské království, aby zdůraznil jednotu území na obou březích řeky Jordán. O rok později, v roce 1950, Jordánsko oficiálně oznámilo připojení palestinských území získaných během první arabsko-izraelské války ke svému území.

Pásmo Gazy se dostalo pod správu Egypta. Jordánská politika vůči Palestině však od počátku narážela na odpor ostatních arabských států, zejména Egypta a Sýrie. Ty prosazovaly vznik nezávislého arabského státu na palestinských územích.