Palestinská území v koloniální politice evropských mocností
Koloniální mocnosti si uvědomovaly strategický význam Blízkého východu i výhody plynoucí z politického a hospodářského vlivu v tomto regionu. O dominanci na Blízkém východě soupeřily především Francie a Velká Británie. Z hlediska blízkovýchodního konfliktu byly zvláště významné kroky Velké Británie, která vůči tomuto regionu vedla složitou politiku zahrnující řadu různých aktérů. Důsledky britské politiky byly patrné ještě dlouho po odchodu Britů z Palestiny. Komplexitu britské politiky vůči Blízkému východu v první polovině 20. století ilustrují dohody uzavřené Velkou Británií s Araby, Francií i představiteli židovského hnutí.
V roce 1914 vstoupily Velká Británie a Osmanská říše do válečného konfliktu. Ve snaze posílit své postavení na Blízkém východě, zejména na osmanských územích východně od Egypta, Britové podpořili projekt vytvoření nezávislého arabského státu, v jehož čele měla stát hášimovská dynastie. Britské stanovisko bylo vyjádřeno v dopisech vysokého komisaře v Egyptě Henryho McMahona šarífovi Mekky a hlavě hášimovského rodu Husajnovi. Tato korespondence probíhala v letech 1915 až 1916.
V roce 1916 uzavřely Velká Británie a Francie tajnou dohodu známou jako Sykesova-Picotova dohoda, pojmenovanou podle jejích vyjednavačů. Dohoda upravovala rozdělení Blízkého východu do sfér vlivu po skončení první světové války a předpokládaném rozpadu Osmanské říše. Podle jejích ustanovení měla Palestina spadat do britské sféry vlivu. Tato dohoda však byla v rozporu se sliby danými Arabům v korespondenci McMahon Husajn.
Dne 2. listopadu 1917 zaslal britský ministr zahraničí lord Arthur James Balfour dopis lordu Walteru Rothschildovi, představiteli Sionistické federace. V dopise vyjádřil podporu britské vlády myšlence vytvoření „národní domoviny židovského národa“ v Palestině při současném respektování práv tamních nežidovských komunit. Tento dokument je znám jako Balfourova deklarace a bývá často považován za počátek blízkovýchodního konfliktu. Toto datování je však spíše symbolické, protože britský zájem o židovské osidlování Palestiny i o aktivní politiku v této oblasti byl patrný již v první polovině 19. století.
Je vhodné dodat, že jednání se sionistickými představiteli vedli také Hášimovci. V roce 1919 uzavřeli dohodu s Chajimem Weizmannem, významným představitelem sionistického hnutí ve Velké Británii. Dokument předpokládal spolupráci a podporu židovských národních aspirací pod podmínkou vzniku arabského státu vedeného Hášimovci.
Na konci první světové války přešla Palestina pod správu britské vojenské administrativy. Jedním z důsledků války bylo vytvoření mandátního systému na základě článku 22 Paktu Společnosti národů. Tento systém měl zásadní význam pro Blízký východ, protože se vztahoval i na bývalá území Osmanské říše.
Palestina v období britského mandátu
Ve dnech 19. až 26. dubna 1920 se v italském San Remu konala konference za účasti představitelů Francie, Velké Británie, Itálie, Japonska, Spojených států amerických a dalších zemí. Jejím výsledkem bylo potvrzení a právní zakotvení britských a francouzských sfér vlivu na Blízkém východě. Mandát nad Palestinou získala Velká Británie.
Po převzetí mandátu nahradili Britové vojenskou správu správou civilní, která úzce spolupracovala s Židovskou agenturou. Arabské obyvatelstvo odmítlo vytvoření obdobné instituce a vystupovalo proti britské mandátní správě i proti rostoucímu židovskému přistěhovalectví a nákupům půdy židovskými osadníky. Od vyhlášení britského mandátu se vztahy mezi Araby a Židy stále více vyostřovaly a přerůstaly v krvavé nepokoje a ozbrojené střety, které britská správa potlačovala.
Ani konec druhé světové války nepřinesl zlepšení situace v Palestině. Napětí mezi arabským a židovským obyvatelstvem dále rostlo a obě skupiny požadovaly ukončení britského mandátu a odchod britské správy z území Palestiny. Poválečné uspořádání mezinárodních vztahů vytvořilo podmínky pro naplnění židovských snah o vznik vlastního státu v Palestině. Významnou roli sehrála také větší podpora mezinárodního společenství vůči Židům, kteří přežili holokaust, silná podpora prezidenta Spojených států Harryho Trumana sionistickému hnutí i nejednotnost arabských představitelů ohledně budoucího politického uspořádání Palestiny.
Britský mandát nad Palestinou skončil 15. května 1948, avšak již 14. května 1948 byla v Tel Avivu vyhlášena nezávislost Státu Izrael. Reakcí okolních arabských států na vznik židovského státu na palestinském území byl ozbrojený útok, který zahájil první arabsko-izraelskou válku. Blízkovýchodní konflikt patří k nejdéle trvajícím a zároveň nejsložitějším konfliktům současného světa. Navzdory opakovaným pokusům o dosažení trvalého míru se jej dosud nepodařilo vyřešit. Příčiny blízkovýchodního konfliktu, označovaného také jako izraelsko-palestinský konflikt, jsou mimořádně složité. Souvisejí především s:
- koloniální politikou evropských mocností na Blízkém východě,
- snahou Arabů o vytvoření nezávislého státu,
- úsilím Židů o vznik a udržení vlastního státu na území Palestiny.
Tyto tři faktory se v průběhu 20. století vzájemně prolínaly a zásadním způsobem formovaly podobu konfliktu.
Foto: Panorama Zdi nářků s Chrámovou horou. V pozadí je vlevo vidět Skalní dóm a vpravo mešita Al Aksá
Zdroj: Wikimedia Commons
