Dnes patří státy Perského zálivu mezi oblasti s nejvyšším podílem zahraničních obyvatel na světě. Ve Spojených arabských emirátech nebo Kataru tvoří migranti většinu obyvatel i pracovní síly. Taková situace však nevznikla náhodou. Je výsledkem historického vývoje, který úzce souvisí s objevem ropy, hospodářským rozvojem a proměnou společnosti. Před objevem ropy žilo na Arabském poloostrově poměrně málo obyvatel. Hospodářství bylo založeno především na lovu perel, rybolovu, pastevectví a obchodu. Obyvatelé regionu se běžně pohybovali mezi dnešními státy Perského zálivu a okolními oblastmi. Moderní hranice, pasy ani imigrační kontroly tehdy prakticky neexistovaly.
Zásadní změna nastala po objevu ropy ve 30. letech 20. století. Rozvoj ropného průmyslu vyžadoval velké množství kvalifikovaných odborníků i dělníků, které místní populace nemohla zajistit. Nejprve přicházeli zaměstnanci britských a amerických ropných společností, později pracovníci z Indie, Pákistánu a dalších částí tehdejšího Britského impéria. V 50. a 60. letech se díky rostoucím příjmům z ropy začala rychle rozvíjet města, dopravní infrastruktura, zdravotnictví i školství. V tomto období přicházeli do zemí Perského zálivu především pracovníci z ostatních arabských států, například z Egypta, Palestiny nebo Jordánska. Sdíleli společný jazyk i kulturní prostředí a často nacházeli uplatnění ve veřejné správě, školství nebo zdravotnictví.
Další výrazná změna nastala po ropné krizi v roce 1973, kdy ceny ropy prudce vzrostly. Země Perského zálivu získaly obrovské finanční prostředky, které investovaly do rozsáhlé modernizace. Stavěly se silnice, letiště, přístavy, nemocnice i nová města. To vedlo k nebývalému růstu poptávky po pracovní síle. Počet zahraničních pracovníků se během několika let několikanásobně zvýšil a v některých státech začali cizinci tvořit většinu obyvatel. Graf 1 ukazuje, že po ropné krizi došlo ve státech Perského zálivu k mimořádně rychlému růstu počtu zahraničních pracovníků a dalších neobčanů. Zatímco v roce 1975 žilo v zemích Perského zálivu přibližně 2,2 milionu expatů, do roku 2000 jejich počet vzrostl na více než 10 milionů. Tento více než čtyřnásobný nárůst odráží rostoucí poptávku po pracovní síle při výstavbě infrastruktury, rozvoji průmyslu a rozšiřování služeb financovaných příjmy z vývozu ropy a zemního plynu. Graf 1 zároveň ukazuje, že pracovní migrace se stala jedním z hlavních faktorů demografického vývoje regionu a položila základy dnešní vysoké závislosti ekonomik států Perského zálivu na zahraničních pracovnících.
Graf 1: Vývoj počtu obyvatel států Perského zálivu po ropné krizi (miliony osob)
Zdroj: Al Shehabi, O. (2014). Histories of migration to the Gulf. In A. Khalaf, O. AlShehabi, & A. Hanieh (Eds.), Transit States: Labour, Migration and Citizenship in the Gulf (str. 3-38). Pluto Press, dostupné na https://omaralshehabi.me/wp-content/uploads/2022/07/Histories_of_Migration_to_the_Gulf-1.pdf
Od 80. let se zároveň změnila struktura migrantů. Místo pracovníků z arabských zemí začali převažovat migranti z jižní a jihovýchodní Asie, zejména z Indie, Bangladéše, Pákistánu, Nepálu, Srí Lanky a Filipín. Důvodem byly nižší mzdové náklady, dostatek pracovní síly v těchto zemích i snaha vlád Perského zálivu omezit politický vliv arabských migrantů. Investoři a političtí představitelé začali vnímat arabské pracovníky jako potenciální zdroj šíření arabského nacionalismu, nasserismu a levicových ideologií v zemích Perského zálivu. Graf 2 zachycuje podíl Arabů mezi zahraničními pracovníky ve zemích Perského zálivu po roce 1975. Nejvýraznější pokles nastal v Kuvajtu a Saúdské Arábii, kde Arabové tvořili v 70. letech přibližně 80 až 90 % migrantů, zatímco na počátku 21. století už jen kolem 30 %. Ve Spojených arabských emirátech, Kataru a Ománu byl podíl Arabů nižší již v 70. letech a dále klesal. Celkově se podíl arabských migrantů v zemích Perského zálivu snížil z přibližně 72 % v roce 1975 na přibližně 32 % v roce 2004.
Graf 2: Vývoj podílu arabských migrantů na zahraniční pracovní síle ve státech Perského zálivu, 1975 až 2004
Zdroj: Al Shehabi, O. (2014). Histories of migration to the Gulf. In A. Khalaf, O. AlShehabi, & A. Hanieh (Eds.), Transit States: Labour, Migration and Citizenship in the Gulf (str. 3-38). Pluto Press, dostupné na https://omaralshehabi.me/wp-content/uploads/2022/07/Histories_of_Migration_to_the_Gulf-1.pdf
Postupně se v zemích Perského zálivu vytvořil specifický migrační model, který se v literatuře označuje jako „omezené občanství a neomezená migrace“. Zahraniční pracovníci jsou nezbytní pro fungování ekonomiky, ale jejich pobyt je většinou pouze dočasný. Občanství získávají jen výjimečně a jejich možnost trvale se usadit nebo podílet se na politickém životě je velmi omezená. Současně občané států Perského zálivu využívají rozsáhlé sociální výhody financované z příjmů z ropy, zatímco většina migrantů pracuje v soukromém sektoru. Dnes jsou ekonomiky států Perského zálivu na zahraniční pracovní síle stále silně závislé. Migranti pracují ve stavebnictví, průmyslu, zdravotnictví, dopravě, cestovním ruchu i moderních službách. Bez jejich práce by rychlý hospodářský rozvoj regionu nebyl možný. Historie migrace do Perského zálivu proto ukazuje, jak mohou přírodní zdroje zásadně ovlivnit demografický vývoj, trh práce i podobu celé společnosti.
Otázky k diskusi:
- Proč nestačila místní pracovní síla k rozvoji ekonomik států Perského zálivu po objevu ropy?
- Jaké výhody a jaká rizika přináší model, ve kterém většinu pracovní síly tvoří zahraniční pracovníci bez možnosti trvalého usazení?
